Kostarika část první – horské oblasti

     Je to už pár týdnů, co jsem zpět z třítýdenní expedice v Kostarice. Záměrně jsem si nechával na článek více času, abych si přetřídil myšlenky a vzpomínky na to, co jsem viděl a prožil. Už teď vím, že bude těžké všechno popsat, protože Kostarika se opravdu musí prožít. Svoji cestu bych rád rozdělil do třech částí – první část bude povídání o horských oblastech a druzích, které se právě zde vyskytují. Další dvě části budou z nížin, konkrétně z pacifické a vnitrozemí Kostariky.

     Naše cesta začíná na letišti v Praze odkud přes Paříž pokračujeme do hlavního a zároveň největšího města Kostariky San José. Samotnou cestu nemá cenu zdlouhavě popisovat, stačí jedno slovo „utrpení“. Covidová opatření stále platí, takže si celou cestu užíváme v respirátorech nebo rouškách. Na letištích procházíme přes měření teploty a první co chtějí všichni vidět je platné očkování. No ale pokud chceme cestovat, jinak to nejde. Hned po příletu a  byrokratických náležitostech na letišti se nálada ve skupině lepší. Transfer na hotel, kde máme naplánován první nocleh a odpočinek před následujícím dnem, kdy vyrážíme do hor na první fotografování. Na převoz budeme mít k dispozici celou dobu  malou dodávku a perfektního řidiče a birdera v jednom Andrese. Do našeho cíle Národního parku Los Quetzales dorážíme po několika hodinách po klikaté cestě. I přesto, že jsme v nadmořské výšce 2500 m.n.m a více, nejde na okolní flóře vůbec nic poznat. Lesy i louky jsou zelené a všude je plno kvetoucích rostlin. Na horský mlžný les jsem se těšil nejvíce. Je to specifický biotop, ve kterém se vyskytuje obrovské množství endemitních druhů ptactva. Naším hlavním cílem jsou samozřejmě kolibříci a hlavně druhy, které se vyskytují jen ve vyšších nadmořských výškách. Je to vůbec poprvé co uvidím kolibříky na živo a pokusím se je zachytit na fotografii. Jednoduché to není, ale pokud člověk sleduje jak se chovají, dá se s menší přípravou a naaražovaným květem zachytit hezká fotografie. V jedné takové zahradě, kde zalétá 20 druhů kolibříků strávíme celý den.

     Kolibříci jsou skvělí a dobře spolupracují. Vzniká sice velké množství odpadu, ale zase se „rozfotíme“ a připravíme na větší výzvy. Mne nejvíce lákají fotky mimo krmítko. Rád procházím krajinu v oblasti, kde jsme ubytovaní s pocitem, že se může objevit nějaká „specialitka“. Není to sice o stovkách snímků, ale času máme dost, tak proč to nezkusit. Navíc je v horách příjemné klima, které přes den dosahuje ke 20 °C. Po nějaké době nechávám kolibříka na pospas ostatním fotografům a jdu se projít po krásné zahradě, která je plná rozkvetlých stromů a keřů. Jako první mě zaujme strakapoud podobný našemu. Později zjišťuji, že se jedná o strakapouda amerického, který se vyskytuje jen ve vyšších nadmořských výškách. Dovolí mi jít celkem blízko a udělat atlasovku od země.

     Pokračuji dál, občas zahlédnu kolibříka, který zalétá ne barevné keře. Takové fotografování, je ale dosti obtížné, protože předem nelze odhadnou na který květ kolibřík poletí. Dojdu na místo, kde zahlédnu malého ptáčka jak z jedné jediné větve loví hmyz a vždy se vrací na stejné místo. Chvíli ho pozoruju a už si hledám místo pro lepší kompozici a pozadí. Trochu mě trápí počasí, které se v horách rychle mění. Zatahuje se a začíná pršet. ISO zvedám ne svém Nikonu D500 na hodnotu přes 2000. Musím co nejblíž, malý tyranovec si mě vůbec nevšímá a dělá dál jako bych tam nebyl. Dlouhé minuty ho zkouším fotografovat z různých úhlů.

     Po půl hodině se vracím zpět ke kolibříkům. Dvě atlasovky nových druhů, to je myslím velmi slušný úlovek na první den. K tomu můžu připočítat několik druhů kolibříků a plnou kartu 128GB. Pro představu přidávám, ještě zahradu, kde lze opravdu najít mnoho druhů a v každém keři nebo stromě čeká něco zajímavého. Stačí se jen dívat.

     Vracíme se na ubytování a probíráme plán na další den. Vstávat se bude brzy, protože naším cílem je kvesal chocholatý, ikonický pták, kterého si ani my nechceme nechat ujít. Na místo – pole zemědělců, kde roste velmi starý strom divokého avokáda, přijíždíme za rozednění a máme před sebou pár hodin čekání. Teplá kostarická káva nás zahřeje a zkrátí čekání. Divoké avokádo je to pravé lákadlo pro tyhle krásné ptáky a i když je naše lokalita na kvesaly velmi oblíbená, nic není jisté. Velké úskalí pro fotografy je kompozice. Musím být připravený komponovat trochu jinak, protože samec se pyšní velmi dlouhým ocasem a „uříznout“ ho by bylo neštěstí. Další problém může být slunce. Kvesalové nemají rádi slunná místa a většinou sedají do stínu. Jakmile je slunce výš, schovávají se do stínu větví a už je fotografování téměř nemožné. Když samec poprvé přiletí, ani to nejde slyšet. Sedne na jednu z připravených větví a nechá nás udělat několik fotografií. Pak si poodlétne do větví stromu a už se neukáže. Později ho najdeme, ale pozice a větve nám neumožní udělat lepší fotografii.  Další cíl, který mám, je vyfotit samičku. Ta není tolik atraktivní jako samec, nemá dlouhý ocas a ani tak pestré barvy. Trochu jsem doufal, že bych mohl mít hezkou atlasovku, ale nakonec jsme skoro vůbec nedostali šanci. Sice jí mám s plodem avokáda v zobáku, nicméně fotka je spíš dokumentační. Z kvesalů si ale celkově vezu pozitivní pocity. Celkem jsme u nich byli dvě rána a je fajn, když na každé expedici nastane moment, pro který je dobré se vrátit. Pokud bych měl zhodnotit cestu do Kostariky, byl by to právě kvesal, kvůli kterému bych cestoval zpět. A během čekání na kvesaly se mi podařila jedna nečekaná a nearanžovaná fotka kolibříka fialovohrdlého, který zalétal na malý keřík s pár květy. 

    Po návratu na ubytování se rozhodneme, že po obědě uděláme tour do nedalekého lesa. To je něco pro mě a už se těším, co se nám podaří vyfotit. A nakonec se hlavním cílem stane drozd. Tenhle druh je ale mnohem menší než drozda jakého znáte u nás. Kostarika má ptáky, kteří překypují barvami, ale pro mne je tento mnohem zajímavější. Nenajdete ho na krmítku a to znamená, že ho ani moc fotografů vyfoceno nemá. Skvěle spolupracuje a pózuje nám jen pár metrů před objektivem.

     Následující den máme k dispozici krmítko, kde zalétá mnoho druhů tangar a dalších krásných pěvců. Dle mého se jednalo o jedno z nejlépe vybavených míst. K dispozici máme perfektní zázemí, židličky, kryté stání v případě deště a co je hlavní zakrmené místo s několika odsedačkami porostlých mechem. A je zde opravdu živo, ptáci neustále bojují o potravu. Papája je jako magnet. Kdekoliv ji dáte, během pár minut na ní zalétá opravdu velké množství ptactva. Po tom co si nafotím pár atlasovek, se přesouvám z boční strany, protože jsem si všimnul jednoho krásného druhu, který si ale na větev nesedne a místo toho celou dobu sbírá drobná semínka na zemi. Je docela plachý a pravidelně se schovává v blízkém keři. Po pár minutách mi dá ale šanci a já cvakám první fotografie s pozadím oranžových květů.

     V horách jsme byli „jen“ dva dny. Je to málo a určitě bych při příští cestě na tomto místě pobyl trochu déle. Jenže pokud máme vše stihnout, nedá se nic dělat a musíme jet dál. Balíme kufry, techniku a chystáme se na jih Kostariky. Konkrétně oblast, která sousedí s Panamou a kde budeme mít možnost fotografovat endemické druhy této oblasti a při troše štěstí i Panamské druhy ptactva, které zde zalétávají. O tom zase a příště.

Nakonec bych rád poděkoval Milanovi Zygmundovi, bez kterého by celá tato cesta nevznikla –https://www.milanzygmunt.com/