Montenegro – návštěva Skadarského jezera

     Dudek chocholatý, symbol naší cesty na jih. Rozhodně nebylo naším cílem fotografovat tohoto krásného ptáka, přesto ho v článku několikrát zmíním. Ale nejdřív vše od začátku. Černou horu jsem poprvé navštívil během letní dovolené v roce 2013 a zážitky jsem popsal v tomto článku. Již od té doby jsem věděl, že se zde budu chtít v budoucnu vrátit za účelem fotografování. A letos jsem tento cíl po dlouhé přípravě zrealizoval. Již v klasickém tandemu já a Jiří Parůžek vyrážíme v sobotu ráno směr Žilina. Přes zasněžený Makov cesta rychle ubíhá a na první Slovenské benzínce kupujeme dálniční známku a už upalujeme po prázdné Slovenské dálnici na Bratislavu. Rozhodneme se doplnit nádrž ještě na Slovensku a tak zastavujeme těsně před Maďarskými hranicemi. Na odpočívadle dáváme svačinu a pár minut odpočinku. Všude kolem chodníků poskakují chocholouši obecní. Nevýrazný ptáček, kterého jsem ale ještě nevyfotil. Vytahujeme techniku a jdeme něco zkusit. Lidi kolem na nás sice koukají zvláštně, když vidí dva cvoky co se plazí po chodníku, ale co. Za fotku to určitě stojí… slunce je dosti ostré, ale i tak udělám pár fotek… Chocholouši se nebojí a poskakují kolem nás, místo plánovaných pár minut strávíme na odpočívadle skoro hodinu.

     Jirka se ještě snaží něco vyfotit a já užjen balím techniku, sedím a pozoruji okolí. V tom zahlédnu něco přilétnout na travnatou plochu. Pták s jasnou kresbou křídel a hned je mi jasné, že je to dudek… je to asi poprvé co ho vidím. Opět vybaluji foťák a plížím se pomalu k němu. Je ale plachý a nedá mi šanci ani na jeden cvak. I tak jsem rád, že jsem ho viděl a beru to jako dobré znamení naší cesty. Ještě než odjíždíme dudek se vrací zpět a Jiří dělá dokumentační snímek z velké dálky. Je čas jet dál a tak sedáme do auta a míříme k dalšímu lákadlu. Maďarský Národní park Kiskunság. Se svou rozlohou 567km2 patří k druhému největšímu národnímu parku po NP Hortobágy. Přijíždíme ke slanisku Büdös-szék. V jezeře je dosti vody v dáli pozorujeme stovky bahňáků a kachen. Po loukách kolem jezera pobíhají bažanti a občas vidíme i Volavku bílou. Pokračujeme dál podél slanisek a zastavujeme u cesty. Jirka dělá dokumentační fotky lysky černé. Dáváme si svačinu a před sebou již máme jen pár stovek kilometrů do Chorvatské vesničky Lug a stejnojmenného hotelu, kde chceme přenocovat. Ráno brzy vyrážíme, čeká nás ta zajímavější část cesty. V Chorvatsku projíždíme krátký úsek po placené dálnici a brzy se dostáváme na hranice s Bosnou a Herzegovinou. Průjezd touto zemí na nás působí celkem depresivně. V květnu 2014 se Balkánem prohnaly mohutné povodně a zanechaly za sebou zkázu, kterou vidíme na každém kroku. Podél řeky Bosny, která protéká i přes Sarajevo se nachází tuny odpadků. Na stromech, silnicích a plotech domů visí plastové sáčky, pet láhve a další odpad, které zde velká voda zanechala. Po nějaké době se dostáváme do hor a teprve tady začíná to pravé dobrodružství. Jsme sice na jihu, ale připadáme si jako bychom jeli na sever. Sněží a fouká silný vítr.

Značka omezující rychlost na 10km/hod. nenaznačuje nic dobrého. Když se objeví na cestě kráva tak to už jen nevěřícně koukáme. Pak projíždíme asi nejhorší úsek cesty. Uzoučká cesta plná bahna je akorát tak pro jedno auto. Naštěstí v protisměru potkáváme jen asi dvě osobní auta. I tak se dokážeme vyhnout jen na centimetry. Po přechodu hranic míříme dál pohořím do Černé Hory, ráz krajiny se mění a projíždíme krásnými skalnatými kaňony. Tunely jsou jen tak skrz skály a občas celý kaňon přejedeme po mostě. Pohledy dolů nejsou sice pro lidi co mají strach z výšek, ale rozhodně stojí za to. Jakmile se vymotáme ze skalnatého města a míříme níže, ubývá sněhu a otepluje se. Trošku se nám uleví, když konečně vidíme zelené údolí. Přeci jen předpokládáme, že následující týden, který zde strávíme bude plný slunce a hezkého počasí. Do penzionu dorážíme pozdě večer s asi tří hodinovým zpožděním, které jsme nabrali v horách. Majitel nás již čeká a oznamuje, že celý penzion máme jen pro sebe. To zní dobře. Vykládáme všechny věci a celkem unaveni se brzy ukládáme ke spánku….

     Probouzíme se do deštivého rána. Venkovní teplota je sotva 10°C a tak nikam nespěcháme a dospáváme ještě dlouhou cestu z předchozího dne. Plány jsou jasné, v poledne se vydáváme k branám Ulcinjské solany a čekám, zda se dostaneme dovnitř nebo ne. U hlavní brány potkáváme hned tři vrátné, trefili jsme zrovna střídání směn. Opírají se o zábradlí a koukají, co to tam chceme. Jdu tedy k nim a ptám se, zda hovoří anglicky. Nejstarší z nich odpovídá, že trochu ano a tak začínám popisovat kdo jsme a proč jsme tady. Kupodivu netrvá dlouho a jsme dohodnuti, chtějí 15€ na osobu/den. To se nám zdá hodně, chceme tu přeci být celý týden. Nakonec domlouvám cenu 100€ pro dva/týden. Nabídnou nám odvoz k pozorovací věži, která je v zadní části solany, přímo u vodních ploch s plameňáky. První co mě překvapuje je množství vody oproti létu 2012, kdy jsem solanu navštívil. První pozorovatelna je ve vodě a suchou nohou se k ní nedá dostat. Za to plameňáků je tu spousty a kolonie se od mé poslední návštěvy pořádně rozrostla. Počty krásných růžových ptáků se dají odhadovat ve stovkách kusů. Drží se ale daleko a k fotografování to není a tak se vracíme celým areálem zpět a pozorujeme, co zajímavého je zde k vidění. Odpoledne diskutujeme nad plány na další den a vzhledem k tomu, že jsme v Solaně neviděli zatím žádné bahňáky, rozhodneme se změnit plány a vyrazit hned ráno ke Skadarskému jezeru. Přijíždíme až na samý konec silnice ve vesničce Podhum. Na břehu jezera se houpe výletní loď, ale nikde nikdo. Jdu pomalu zpět podél cesty, když najednou v protisměru přijíždí auto a zastavuje. Chlápek ve středních letech se ptá, odkud jsem a co tu pohledávám. Když mu řeknu, že hledáme někoho s lodí, hned zvedá telefon a někam volá. Za chvíli na něj někdo pokřikuje z vedlejšího rodinného domku. Vylézá další chlápek v bundě Hugo Boss a dobrou angličtinou se se mnou dává do řeči. Nabízí výlet s průvodcem v malé loďce, chce 120€. Snažím se dohodnout nižší cenu, ale netváří se. Argumentuje tím, že průvodce zná jezero velmi dobře a že nás vezme, kam budeme chtít. Nakonec souhlasíme a netrvá ani deset minut a už nás čeká malá loďka. Průvodce nemluví anglicky a tak dostává základní instrukce od chlápka, co s námi vše domlouval. Sedáme na loď a celkem rychlým tempem upalujeme kamsi na jezero. Netrvá dlouho a vidíme v dálce prvního pelikána kadeřavého…. Po chvilce spatříme i velké stavby a na nich hnízda pelikánů. Snažíme se některé jedince fotografovat i za letu, což z nestabilní loďky při použití TC-17E není vůbec nic snadného. Občas některého sledujeme, jak si nerušeně plave na hladině jezera. Dalším hojným ptákem, který hnízdí na skadaru je Kormorán malý (Microcarbo pygmeus). Ale když už ho vidíme, tak jak startuje a odlétá. Jsou opravdu plaší a vyfotit je by znamenalo nejspíš se někde zamaskovat a čekat.

S průvodcem projíždíme zarostlým labyrintem jezera, co chvíli máme zamotané řasy ve vrtuli motoru a musíme zastavit. Občas vjedeme do slépé uličky a musíme se otáčet. I tak je to ale celkem dobrodružství, a když se nekocháme faunou tak pozorujeme krajinu, která je zde opravdu úžasná. K večeru se vracíme a prohlížíme fotky. Odpad je veliký, sám jsem si myslel, že fotografování z lodi bude podstatně snazší.

Z pláže jdu přes park směrem zpět k ubytování, když v tom zahlédnu něco zajímavého. Malá travnatá plocha, kde vyplaším hned čtyři dudky chocholaté. Poodlétnou jen o kousek dál a pak se vracejí zpět na místo. Tohle je velká šance nafotit si tenhle atraktivní druh…. Jdu zpět na penzion a vše říkám Jirkovi, netrvá dlouho a už s plnou polní míříme zpět k parku. Zaleháme si tak, aby jsme měli slunce v zádech a přikrýváme se maskovací sítí. Po pár minutách přiletí první dudci. Drží se ale daleko a i světlo je ještě poměrně ostré… dělám první fotografie. Nevýhoda toho místa je, že je dosti frekventované… kousek k pláži slyším skupinku mladých lidí, občas zahlédnu běžce a po chvíli si to i naším směrem „šinou“ dva pánové. Samozřejmě dudky vyplaší a ti poodletí na nedaleký strom. Pro dnešek to balíme a už plánujeme zítřejší ranní fotografování, večer ještě prohlížíme fotky z dnešního odpoledne a věříme, že to bude mnohem lepší zítra. Ranní vstávání je ještě před pátou a následuje rychlý přesun z penzionu do parku. Tentokrát je tu klid, nikde nikdo. Bohužel ani dudci. Pravděpodobně ráno potravu ještě nemají potřebu hledat. Nevadí, další možnost bude zase k večeru. Po krátké dohodě se rozhodneme navštívit kemp Ada Bojana, který je u samých hranic s Albánií. Kemp je ještě zavřený, dokončují se nějaké rekonstrukce a opravy. Míříme na pláž a jdeme kousek podél moře. Všude poskakují vrabčáci a na pláži opět plašíme několik dudků. Nafotit se nic moc nedá, ale kocháme se krásnou krajinou s pozadím zasněžených hor. Hodina již pokročila a tak se vracíme zpět k autu a míříme do Ulcinju, cestou prohlížíme rozsáhlé louky, kde jsou každoročně obrovská hnízdiště vlh pestrých. Letos tu ještě nejsou, nevadí, náš cíl pro dnešní odpoledne je jasný.

     Zaleháme do parku, tentokrát lepší místo, lepší příprava…trochu protrhat suchá stébla ať nic nevadí před objektivem a už číháme. Dnes je celkem klid, omladina pořvává někde v dáli a kolem nás nikdo nechodí… to by mohlo vyjít. Jenže dudci opět nikde, slunce nezadržitelně padá k obzoru a já už si začínám myslet, že fotky dudků z předchozího dne budou z letošní fotocesty jediné. V tom Jirka tichým hlasem povídá „něco tam je!“ a opravdu, z po za malého kopečku přichází dudek a svým dlouhým zobákem propichuje suchou hlínu. Okamžitě začínají cvakat závěrky našich zrcadlovek. Dudek reaguje klidně a nijak si rachotivého zvuku nevšímá a postupuje pomalu k nám. Vždy když vyhrabe nějakou dobrotu, pohodí ji do vzduchu a slupne jak malinu. Jediné co se mi nedaří je ho vyfotit se zvedlou chocholkou. Ruce mám dřevěné z toho, jak mířím na oko a držím prst na spoušti. Dudek opět našel něco k snědku a už to do sebe hází. A pak to přijde, natočí se a zvedne svou chloubu. Držím spoušť a dělám sérii fotek, co mi buffer dovolí. Prohlížím a? Hurááá, vyšlo to. Když už dudek chodí metr od krytu a nakukuje do sluneční clony, jen pozoruju a vychutnávám si blízkou přítomnost tohohle nádherného opeřence. Jakmile odlétá spokojeně se usmíváme a cítíme opravdovou radost z úlovku.  Večer se u večeře diskutuje nad fotkami z dnešního dne a plánujeme poslední den naší fotocesty. Opět míříme do Ulcinjské solany. Ráno ještě za tmy procházíme bez placení, vrátný spí a tak ho nerušíme z krásného snění. Zaleháme do jedné z vyschlých nádrží a čekáme, co přiletí… přítomnost nám ze začátku zpestřuje kulík říční.

     Nic jiného se ale neděje. Při odchodu si ale všímám velkého hejna pisil čáponohých a tak je jasné, že se odpoledne vrátíme. Pisily se pohybují jen v jedné mělké nádrži a je jich necelých třicet kusů. Zalehám tak, abych měl slunce v zádech, jenže v momentě, kdy se přibližují obchází kolem hlídač se psem a vyplaší je… i tak se mi podaří nějaká ta fotka… víc ale nečekám, protože než by se vrátily bylo by světlo fuč. Následuje poslední večeře (mimochodem kuchyň je tu výborná) a pak již jen balíme věci a připravujeme se na odjezd zpět do ČR. Volíme jinou trasu, tentokrát přes Srbsko, které hodnotím o 100% lepší než Bosna a Herzegovina. Jediná komplikace je přechod státní hranice do Maďarska, zde čekáme v koloně přes 2hod. Pak již upalujeme nočním Maďarskem a úspěšně dorážíme domů.
Černá Hora je krásná země, která může milovníkům přírody nabídnout opravdu mnoho. Na druhou stranu je vidět, že si zde lidi neuvědomují, že žijí v krásném prostředí, kde je plno chráněných zvířat. Na každém kroku je znát chudoba a vše se točí kolem turistického ruchu a zisku z návštěvníků této země…