Na skok do Maďarska

Když mi kamarád Jožin napsal, jestli nechci jet na prodloužený víkend do Maďarska, neváhal jsem ani minutu. V tuhle roční dobu je tam k vidění plno věcí a těšil jsem se, že snad konečně zahlédnu i modrý drahokam maďarské pusty mandelíka hajního.

Přidává se k nám i Jiří a tak je sestava stejná jako při cestě do jižní Francie v polovině dubna tohoto roku. Cesta do NP Hortobágy není dlouhá, nicméně dálniční síť na Slovensku ještě není zcela dokončená a tak střídáme rychlé úseky s cestou vesnicemi a městy, kde se šouráme rychlostí sotva 50km/h. V Maďarsku nás potkávají komplikace a po jednom špatném odbočení trochu bloudíme. Navigace nezná menší cesty a vede nás polem, loukami i řekami 🙂 Aspoň vidíme kus maďarského venkova. Po příjezdu do našeho cíle, vesničky Tiszafüred, hledáme ulici s ubytováním. Angličtina místních je na úrovni dítěte ze školky a tak trochu trvá, než malý, rodinný penziónek najdeme. Další ráno míříme k první lokalitě – hnízdní stěně vlh pestrých. A zde nás čeká první zklamání. Stěna je umístěna tak nešťastně, že se tam prakticky nedá fotit. Další problém, který řešíme, zda se na místo vůbec smí za účelem focení. Kluci pozorují vlhy dalekohledem a já se věnuji focení bramborníčků a rákosníků, kteří poletují v nedalekém rákosí, v blízkosti pozorovací věže.

Sedím na schodech, objektiv mám prostrčený mezi prkny a tak nepotřebuji ani žádné maskování. Jen rákosníkovi se nechce výš na rákosí. Nakonec mi jednu šanci dá. Po nějaké době jedeme dál po rovné silnici, která vede skrz NP Hortobágy a odbočujeme směr k hlavnímu rybníku Halastó. V info centru si kupujeme vstup do parku, který potřebujete prakticky kdekoliv v NP (kontrolováni jsme nebyli ani jednou). Ještě před vstupem k rybníkům se potkáváme se starším párem z Anglie a dostáváme tip na les, kde hnízdí poštolky rudonohé. Pak už vyrážíme vstříc rozpálené cestě a polednímu slunci. Naše první zastávka je u rybáků obecných, kteří létají blízko břehu a loví. V ostrém světle jsou fotky spíše dokumentační. A tak si cvaknu alespoň Jožina, který se pořád snaží něco vyfotit 🙂

Kolem rybníků je toho k vidění mnoho. Co je ale dost nepříjemné je teplota šplhající přes 30°C. Na přímém slunci se vydržet nedá. Vracíme se zpět a jedeme se najíst a zchladit studeným pivem. Odpoledne vyrážíme směr les, kde by měly hnízdit poštolky rudonohé. Místo nacházíme snadno a už z dálky se ozývají havrani. Poštolky se ale moc fotit nedají. Zůstáváme téměř do západu slunce, obloha se zatahuje a začíná pršet. Dělám si jen dokumentační fotky a odjíždíme zpět na ubytování. Večer u piva domlouváme plán na poslední den. Domluvené je focení mandelíků hajních. Vstáváme brzy a už za svítání jsme na předem sjednaném místě a potkáváme se s Attilou. Přesedáme do robustnějšího Mitsubishi 4×4 a upalujeme do vnitra národního parku. Probíráme s naším řidičem vše co se týká fotografování a organizace. K dispozici máme celý den a můžeme využít dva kryty – jeden na ranní focení a jeden na odpolední a večerní. Po cestě vidíme další kryty, které zde společnost Sakertour vybudovala a pronajímá. Attila říká, že máme štěstí, protože v sobotu se jim mění turnusy a odjíždí skupina Francouzů a vystřídá je skupina Angličanů a tak mají tento jediný den volno. Před vstupem do krytu dostáváme poslední instrukce a pak nás Attila již opouští. Kryt samotný působí bytelně, k dispozici jsou tři židličky a dostatek místa pro tři fotografy i se stativy. Premiérou bylo fotografování přes zrcadlové sklo. Už samotné pozorování života kolem je zážitek. Bočním okénkem pozoruji na štítu staré budovy sýčka obecného, po zemi poskakuje dudek a na stromě se střídají mandelíci. Od Attily jsme se dozvěděli, že minulý týden byla aktivita mandelíků dosti malá, což se první chvíle zdá i nám. Až po nějaké době se osmělí a umožní nám udělat alespoň atlasovky. Páreček mandelíků se střídá v krmení, ale téměř vždy zalétá přímo do budky. Na nachystané odsedací větve se jim moc nechce. Radost nám udělá dudek, který nám několik hodin poskakuje kolem krytu a sbírá potravu ze země. Nakonec se osmělí a sedne na odsedací větev u budky mandelíků.

Celé dopoledne utíká rychle. Je tu ale ještě jeden ptáček, kterého by jsme si chtěli vyfotit. Ťuhýk menší. Bohužel se mu nechce dolů a odsedává pouze na vrchní větve stromu. Odpoledne se přesouváme do druhého krytu, který je v trochu jiném prostředí. Kolem je množství keřů a remízků. Mandelík přilétne několikrát, ale zdrží se jen na chvíli. Občas ho zahlédneme v dáli, jak sedí na větvích a sleduje okolí. Odpoledne je v krytu už dosti úmorné. Teplota uvnitř šplhá ke 40°C a mandelík ne a ne přiletět. I přesto celé fotografování hodnotíme jako pozitivní, něco vyšlo něco ne. Ale jak vždycky říkám, alespoň je důvod se vrátit na tohle místo znovu. V Maďarsku jsme toho za tři dny viděli a zažili dost a určitě doporučuji ostatním fotografům tohle místo navštívit.