Ptactvo Úpského rašeliniště
Když jsem na jaře fotografoval slavíka modráčka na jednom z rybníků, začal jsem pátrat, kde se dá vidět jeho poddruh vzácný slavík modráček tundrový. Úpské rašeliniště v Krkonoších je místo, kde několik málo párů hnízdí každý rok. A jelikož to mám z Vrchlabí co by kamenem dohodil, vydal jsem se na hřeben za tímto pokladem. Cílem byly samozřejmě i jiné druhy ptáků, ale o tom až později. Úpské rašeliniště se nachází v Krkonoších v nadmořské výšce přesahující 1400 metrů mezi Luční boudou, Studniční horou a Hraničním hřebenem. Má rozlohu 72,8 ha a jedná se tak o největší vrchovištní rašeliniště v Krkonoších. Mocnost rašeliniště, které částečně zasahuje na polské území, dosahuje až 1,20 metru. Nacházejí se zde až jeden metr hluboká rašelinná jezírka (největší na české straně má rozlohu 834 m²[1] a největší na polské straně má rozlohu 1544 m²[2]) a rašelinné kopečky, tzv. bulty. Voda z rašeliniště je odváděna do Úpy, v menší míře do Bílého Labe.
Za slavíkem vyrážím ještě za tmy. Okolnosti kolem pandemie způsobily, že Krkonoše jsou plné lidí a to i těch, kteří v životě na hory nechodili. Jenže obrázky davů lidí, které míří na Sněžku se nekonají. Kdo není líný vstávat v půl třetí ráno, ten si užije prázdný hřeben i vrchol Sněžky. Potkávám jen pár skalních turistů. Cesta od spodní stanice lanové dráhy do sedla mi trvá něco málo přes hodinku. Pod vrcholem už pozoruji první ptáky – střízlíka obecného a pěnkavu obecnou, kterých je tu opravdu hodně. Po modré turistické značce zamířím na rašeliniště. Po cestě zahlédnu zpívajícího hýla rudého. Nicméně místo, kde sedí, není dobré pro fotku a tak dělám jen dokumentační cvak a pokračuji. V dáli na vrcholku smrčku prozpěvuje kos horský. Když přicházím na samotné rašeliniště a procházím po dřevěné lávce, všude se to ptáky jen hemží. A netrvá dlouho a zahlednu prvního slavíka a jeho typický let vzhůru a pak kolmo do kleče. K mému překvapení sedá i docela blízko. Několik minut poletuje poblíž a umožní mi nafotit desítky fotografií. Hlavní rozpoznávací znak je rezavá skvrna namísto bílé, kterou můžete vidět u jeho častějšího příbuzného slavíka modráčka středoevropského. Zcela odlišné je i hnízdní prostředí.
Asi po půl hodině se na lávkách objevují první turisti a slavíci poodlétnou dále od chodníků . Pro tento den jsem ale spokojen. Další výpravu mám naplánovanou trochu jinak a mám v plánu také najít místo, kde slavíci sedají pravidelně. Proto nejdříve procházím celý úsek rašeliniště. Hledám slavíka, ale mou pozornost neustále odvádí jiné druhy ptáků. Pozoruji velké množství pěvušek modrých, lindušek lesních a také čečetky tmavé. Nad hlavou mi za neustálého křiku přelétá hejno křivek obecných. Nejvíce se mi líbí právě pěvušky modré, které poblíž chodníku prolétávají kleč a hledají potravu. Fotím je na větší vzdálenost. Prostředí kleče, borovic se světlým pozadím tvořeným suchopýrem dělá přeci jen neobvyklou kompozici a barvy. Po nějaké době, kdy sedím na lávce, se pěvušky přiblíží a podaří se mi je vyfotit i z blízka.
Pak si všimnu slavíka, který zalétá do keře blízko turistické stezky. A hned na to slyším i křik mladých. Trefa, tohle je přesně to místo, kde se slavík bude vracet často a pravidelně. Najdu si flek pro co nejlepší kompozici a dost vzdálené na to, abych ptáka nerušil. Musím říct, že únikové vzdálenosti nejsou nijak veliké a ptáci očividně ví, že lidé se pohybují jen na lávkách a proto si klidně dovolí vyzpěvovat na vrcholku kleče jen pár metrů od chodníku a nenechají se nikým rušit. Pro nás fotografy o to lépe. Netrvá dlouho a i slavík se vrací s plnou náloží v zobáčku pro své ratolesti. Pak se mi několik minut předvádí na větvi a provádí očistu peří. Po tom co vyfotím několik povedených fotek si jen užívám pozorování a sleduji chování slavíka.
Spokojený odcházím a kolem Luční boudy mířím na Výrovku. Kolem cest většinou něco zahlédnu, ale nic co by stálo za fotku. Až na místě, které je známo jako „mapa republiky“ uvidím kosa horského jak v trávě hledá něco k snědku. Okamžitě se přikrčím a čekám na vhodnější pozici. Nepodaří se mi to úplně podle mých představ, protože kos poskakuje za malým travnatým pahorkem a nevypadá to, že by se vydal směrem ke mě. Vyfotím ho alespoň jako dokumentační fotku. Ke kosům horským se určitě příští jaro vrátím. Zbývající čas si užívám horský vzduch a pomalu sestupuji do údolí a přelidněného Špindlu. Krkonoše v jarním období nabízí opravdu velké možnosti co se druhů týče a úpské rašeliniště je pro fotografování jedno z nejvhodnějších míst. Takže příště neváhejte. Když se ubytujete na Luční boudě, budete to mít přímo na dlani.
